K myšlence celoživotního vzdělávání v BOZP

Výchova, vzdělávání, osvěta a propagace, reklama, reflexe. To jsou prostředky, kterými lze změnit zvyklosti a chování lidí. Samotná představa o tom, že s jejich pomocí bude dosaženo úspěchu také v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nestačí. Naplnění představy o tzv. celoživotním vzdělávání v BOZP a o jeho systémovosti je nesporně nelehkým, a hlavně dlouhodobým úkolem.

Trocha filozofie nezabije

Předpokladem pro plnohodnotný osobní život člověka, v němž je v běžném případě obsažen i život pracovní, je zdraví, nejlépe dobré zdraví. Na jedné straně je péče o zachování zdraví jedince a jeho výchova k odpovědnosti za zdraví v zájmu společnosti, na druhé straně je to každý z nás, kdo by měl o své zdraví pečovat a být za ně zodpovědný, protože zdraví je základem sociálního, ekonomického a osobního rozvoje. U dětí a mladých lidí je zodpovědnost především na rodičích a zčásti také na učitelích.

Významný německý filosof 19. století Arthur Schopenhauer (1788-1860) už před zhruba dvěma sty lety řekl: „Zdraví není vším, ale bez zdraví je všechno ničím.“. Je otázkou, zda tuto pozoruhodnou filozofickou myšlenku doceňujeme, nebo je to spíš tak, že hodnotu a důležitost zdraví zpravidla objevíme, až když se nám stane úraz nebo onemocníme, nebo se nějaká újma na zdraví stane někomu z našich blízkých nebo přátel?

Rok 2015 řečí (poměrně výmluvných) čísel

Víte, že…

• ošetřené úrazy (první ošetření) čítaly v ČR roce 2015 cca 1,8 milionů případů? Kromě ostatních úrazů (35,8 %) činil podíl domácích úrazů 22,3 % (399 558 úrazů), sportovních úrazů 19,8 % (354 635 úrazů), pracovních/školních úrazů 14,0 % (celkem 249 482) a podíl dopravních úrazů 8,1 % (celkem 144 055);
• smrt v důsledku dětského úrazu se u nás každoročně týká kolem 300 dětí? Až 36 % dětských úrazů se stane doma (pády z nábytku, řezné rány, popáleniny nebo úrazy elektrickým proudem), 23 % na dětském hřišti, 21 % na dovolené;
• trvale postiženo po úrazu (invalidní) zůstává také přibližně 3000 dětí ročně?
• dopravní nehody si vyžádaly smrt 669 lidí (vč. dětských úrazů)?
• bylo nahlášeno celkem 40 081 pracovních úrazů
• smrt v důsledku pracovního úrazu našlo 123 osob
• ukončené dočasné pracovní neschopnosti dosahly počtu 1 526 798? Bylo v té souvislosti prostonáno 63 186 245 dnů, průměrná délka dočasné pracovní neschopnosti trvala přibližně 41 dnů a výdaje na dávky nemocenského pojištění dosáhly přes 22 mld. Kč?
• v důsledku nehodové události a zejména závažného pracovního úrazu může být dočasně i trvale omezena pracovní schopnost člověka, přičemž z dosažných údajů a provedených propočtů lze odvodit, že minimálně 30-40 % invalidních důchodů je v přímé spojitosti s prací?

Taková čísla vyvolávají bezpočet otázek a nutí k zamyšlení. Za všechny položím alespoň dvě hlavní:

• Je nutné, aby bylo každý rok zmařeno tolik lidských životů nebo nadějí na kvalitní život, o který budou připraveni nejen sami postižení, ale i jejich blízcí (pozůstalí nebo pečující)?
• Mohla by společnost i my sami udělat něco proto, aby se počty zraněných a mrtvých snižovaly a s nimi se snižovaly i výdaje na nemocenské dávky, sociální dávky a také na osobní či rodinné výdaje spojené uzdravováním zraněného, s rekonvalescencí, rehabilitací nebo dokonce s trvalými následky úrazu, aby se snižovaly ekonomické ztráty zaměstnavatelů a celé společnosti, a aby ubývalo smutku a starostí?

Zdraví a jeho hodnota

Úspěšnost snah směřujících ke zdraví bude vždy do značné míry záležet na tom, jak budou lidé na zmíněné otázky odpovídat. Zdraví je možné řadit do okruhu nejvyšších humánních hodnot, které by žádná společnost neměla podceňovat. Proto nejspíš každá generace bude opakovaně stát před otázkou, co je to zdraví, a jaké ho chce mít.

Pochopit hodnotu zdraví není snadné. Obvykle se k tomu využívá kategorie tzv. sociální hodnoty zdraví. Ta vychází z poznání, že každý populační celek, má-li přežít, musí věnovat pozornost zdraví lidí. Důvody takové pozornosti jsou historicky a sociálně podmíněny (např. snaha o postavení náležitě silné armády nebo ekonomická výkonnost populace). Péče o vlastní zdraví ovšem není jen společenskou povinností a nutností, ale zejména důležitým osobním zájmem, který přináší příznivé sociální důsledky. Lidé by neměli být zdraví jen proto, aby byli zdatnými vojáky a produktivními pracovníky, základním důvodem, proč má být člověk zdravý, je to, že se díky zdraví může spolu se svými blízkými těšit ze všeho, co zdravý lidský život přináší. Tyto příznivé sociální důsledky by měly být motivem také pro společnost, aby se o zdraví lidí zajímala, převzala svou část odpovědnosti za zdraví populace, a aby díky tomu pomohla co největšímu počtu lidí najít jejich vlastní cestu ke zdraví.

Podpora zdraví

Česká republika svou část odpovědnosti za zdraví populace převzala. Primárně vyjádřila svou politiku podpory a ochrany veřejného zdraví v zákoně o ochraně veřejného zdraví č. 258/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Klíčovými prostředky naplnění podpory zdraví jsou: prevence nemocí, výchova ke zdraví a veřejná politika zohledňující zdraví. Jako celospolečenská záležitost je podpora zdraví věcí všech resortů. Jejich spolupráce se pod taktovkou resortu zdravotnictví v posledních letech zlepšuje. Dobrým příkladem mohou být resorty školství, dopravy, zemědělství atp. Jejich zájmovou oblastí je spíš zdraví občanů obecně (zdravá výživa, zdravé tělo, zdravý životní styl) a dále v dopravě a při sportu. Méně pozornosti se dostává podpoře zdraví na pracovišti nebo ve škole, která je také pracovištěm pedagogů a svým způsobem i pracovištěm žáků a studentů (třídy, laboratoře, dílny, zahrada/pozemek, kde se v rámci výuky odehrává řada činností, střediska praktického vyučování a další prostředí nebo prostory, kde žáci získávají nebo si procvičují řemeslné nebo jiné pracovní dovednosti, učí se pracovat na strojích, s nářadím a nástroji, a učí se v praxi uplatňovat pravidla a zásady bezpečného chování při práci, na kterou se ve škole připravují), a dále při trávení volného času nebo při zájmových aktivitách dětí, mládeže i dospělých, při svépomocných pracích nebo při výpomoci, kdy jsou vykonávány ruční/rukodělné práce, dochází k práci s nářadím, s nástroji nebo na strojích či zařízeních, k práci s různými materiály, chemickými a jinými látkami, k používání obvyklých nebo nových technologií atd. Jde o oblasti lidské činnosti, do nichž by měl z pohledu zdraví promlouvat především resort práce a sociálních věcí. Ve vztahu k činnostem prováděným v rámci výchovy a vzdělávání v počátečním vzdělávání by se tak mělo dít ve spolupráci s resortem školství, mládeže a tělovýchovy. Z pohledu výchovy a vzdělávání jde o tzv. objektivní potřebu státu, profesních a dalších uskupení, a to v zájmu zajištění adekvátní úrovně ochrany zdraví každého jednotlivce, aby se mohl zapojit do ekonomického a dalšího dění ve společnosti, mohl uspokojovat své potřeby a zájmy a ve výsledku prožít plnohodnotný a kvalitní život. Obdobně je objektivní potřebou státu otázka zajištění potřebné úrovně ochrany zdraví každého pracujícího občana, ať už se jedná o zaměstnance nebo o podnikající fyzickou osobu.

Od prevence nemocí a úrazů k prevenci úrazů při práci a prevenci nemocí z povolání

Zatímco podporu zdraví bychom mohli vyjádřit jako snahu o předcházení nemocím a úrazům občanů v obecné rovině, je ochrana zdraví při práci souborem kroků v oblasti prevence pracovních úrazů vč. snižování jejich počtu, a současně v oblasti prevence nemocí z povolání vč. snižování počtu hlášených případů a snižování počtu ohrožení nemocí z povolání, kdy zpravidla matematicky vzato platí, že čím nižší je počet pracovních úrazů a výskyt počtu nemocí z povolání, tím je větší/vyšší úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (u konkrétního zaměstnavatele i ve společnosti).

Je možné předpokládat, že bude-li člověk od dětství veden k tomu, aby se o své zdraví staral, nebude mít odtažitý, lhostejný a nezodpovědný postoj k potřebě ochrany zdraví při práci. Ideálně by mělo jít o zodpovědnost za ochranu svého vlastního zdraví a o spoluzodpovědnost za ochranu zdraví druhých. Přestože lidskému jedinci je vlastní pud sebezáchovy spojený s potřebou přežít a vyhnout se bolesti, a ochrana zdraví při práci by logicky měla být subjektivní potřebou, je i přesto nutný tlak okolí. Ten, společně s rozumným názorem, že podceňovat riziko nebo vrhat se programově do adrenalinované zábavy a nebezpečí a nezdravě riskovat není správné a nevyplácí se, a překonáním chiméry, že bezpečnost a ochrana zdraví při práci je na nutné zlo, může přinést uspokojivý výsledek. Člověk je tvárný ve významu formovatelný, a to z hlediska formovatelnosti charakteru, zvyků, dovedností atd. Nechá si domluvit, poradit a je ovlivnitelný. Od narození se učí vysokou rychlostí neuvěřitelné množství věcí. Díky tzv. plasticitě našeho mozku dochází k zapisování nových dovedností, učíme se v dětství každodenní úkony, možnosti pohybu a smyslového vnímání. V té době se učíme především zkušeností, vlastní a předanou, tedy mimoděk, bezděčně. Teprve ve škole přichází na řadu mechanické učení se nazpaměť a logické učení se. Na schopnosti učit se má vliv řada věcí. Tou hlavní je naše osobnost v nejširším slova smyslu. Kromě často zmiňovaného IQ mají na schopnost se učit vliv také charakterové vlastnosti, aktuální citové rozpoložení, motivace. Rychlost a kvalitu procesu učení se v kterémkoli věku ovlivňuje náš vztah k tomu, co se učíme. Pokud se tedy učíme z donucení něco, co pro nás nemá smysl a čemu nevěříme, je učení se ztrátou času. Nejdůležitější pro nalezení smysluplnosti v otázce výchovy ke zdraví a bezpečnosti se ukazuje na straně toho, kdo má být formován, přístup k životu. Na straně toho, kdo má formovat, jde o to, přesvědčit (či lépe řečeno umět přesvědčit) a umět motivovat. Ať už má jít o přesvědčení o správnosti rozhodnutí nebo o přesvědčení nechat se formovat, nebo o motivování např. na základě dobrých příkladů nebo předložením pozitivních důsledků ochrany zdraví. Být učitelem, mentorem nebo rádcem není vždy lehké, tím spíš to platí pro oblast nepříliš zábavného a okrajově vnímaného tématu ochrany zdraví při práci. Je nutné skloubit zde protichůdné požadavky obou stran, mít potřebný um, znalosti psychologie, mít pedagogické dovednosti, být autoritou atd. Pohledem společnosti je navíc výchova občanů nikdy nekončícím procesem, protože se rodí noví lidé, odcházejí starší a zkušenější, kteří by při vzdělávání a učení přispěli znalostí, zkušeností či osobním příkladem.

Kdo se neučí, nic se nedozví ani nenaučí

Až do této kapitoly byla řeč převážně o výchově ke zdraví. Posuňme se nyní k výchově a vzdělávání v bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (tj. k práci jako ekonomické lidské činnosti).

Mluvíme-li o práci, eventuálně o pracovní činnosti, měly by být obě vždy prováděny tak, aby neohrožovaly bezpečnost a zdraví osoby, která ji vykonává, ale aby zároveň neohrožovaly ostatní osoby nebo skupiny osob (spolupracující osoby, osoby vyskytující se na pracovišti nebo pracovním místě nebo zcela obecně na/v místě výkonu práce). K aktivní ochraně vlastního zdraví a života je nezbytný dostatek znalostí, dovedností, zkušeností a informací, které pomáhají člověka chránit před riziky a před dopady nebezpečných jevů a událostí. Ty by měl člověk získávat během svého života postupně, a to v rodině, ve škole a v dalších vzdělávacích institucích, v zařízeních osvětového i jiného charakteru, na pracovišti, u subjektů zaměřených na BOZP nebo na související nebo specializované odbornosti i mimo jmenovaná prostředí. Zní možná poněkud paradoxně, že s otázkami BOZP bychom se měli seznamovat ve škole nebo v rodině, a navíc v době, kdy o práci nevíme zcela nic nebo jen velmi málo. Ovšem právě v těchto institucích jsou kořeny potřebné pro další růst. Je prokázáno, že v dětství, v raném věku a obecně před nástupem do prvního zaměstnání se u mladých lidí utváří správné povědomí a postoje. Pokud chceme, aby se správné povědomí a postoje týkaly i bezpečného a zdraví neohrožujícího chování při práci, je nutné překonat dlouhodobě udržovaný mýtus, že bezpečnost a ochrana zdraví se týká pouze pracujících osob, a prostor pro ni je jen na školeních BOZP.

Je úkolem společnosti poskytovat lidem odpovídající znalosti, rozvíjet potřebné reflexy a přijímat životní návyky, které zlepšují jejich celkový zdravotní stav a pomáhají jim bezpečně plnit jejich úkoly a tak chránit zdraví a životy. Mluvíme-li o získávání znalostí, dovedností, zkušeností a informací během celého života, mělo by se dotýkat všech skupin obyvatelstva v obou kategoriích ekonomické aktivity, v různých obdobích života a v měnících se sociálních rolích – viz obrázek 1. Odstupňované a kontinuální vzdělávání každého jednotlivce lze za předpokladu, že se uskutečňuje v obou vzdělávacích etapách (etapa počátečního vzdělávání, etapa dalšího vzdělávání) a propojuje formální vzdělávání, neformální vzdělávání a informální učení, je možné nazvat celoživotním vzděláváním. Vzdělávání od nejútlejšího věku tvoří jeho základnu, další vzdělávání rozvíjí vědomosti, praktické dovednosti a intelektové schopnosti člověka, a to i nad rámec počátečního vzdělávání.

Myšlenka celoživotního vzdělávání v BOZP

Tématem tohoto článku je celoživotní vzdělávání v BOZP. Co si pod tímto pojmem představit? Pokud bychom měli definovat pojem celoživotní vzdělávání v BOZP, musíme vyjít z obecné definice celoživotního vzdělávání (přesněji jde o připravenost člověka učit se, než o neustálé studium a tedy vzdělávání, proto korektní by bylo používat pojem „celoživotní učení“; přesto jsou v tomto článku raději používány u nás více vžité a přijatelnější pojmy „celoživotní vzdělávání“ a „celoživotní vzdělávání v BOZP). Podle názoru Výzkumného ústavu bezpečnosti práce zahrnuje celoživotní vzdělávání v BOZP proces edukačního a osvětového působení na občana v jakémkoliv věku, soustavně po celou dobu jeho života, ve školní i v mimoškolní sféře, v institucích a zařízeních vzdělávacího, osvětového i jiného charakteru, na pracovišti i mimo jmenovaná prostředí. Celoživotní vzdělávání v BOZP se soustředí na utváření a zvyšování povědomí jednotlivců o bezpečném a bezrizikovém chování obecně, o bezpečném chování při práci, a na výchovu a vzdělávání občanů k ochraně a podpoře zdraví jako trvalé životní hodnoty. Jinými slovy lze říci, že celoživotní vzdělávání v BOZP je prostředkem k získání informací a tím i znalostí (a v mnoha případech i dovedností) o bezpečné a zdraví neohrožující práci/pracovní činnosti.

Obrázek 1: Proces celoživotního vzdělávání občana v BOZP

 

Několik posledních let je pojem celoživotní vzdělávání v BOZP diskutován i u nás, a to především mezi odborníky a na úrovni zainteresovaných subjektů. Dosud mu nebylo věnováno tolik prostoru jako např. na sousedním Slovensku, které dosud zorganizovalo dva ročníky mezinárodního sympózia zaměřeného speciálně na téma celoživotního vzdělávání v BOZP, a které obdobně jako Česká republika věnuje otázce vytvoření systému celoživotního vzdělávání v BOZP. Vyplývá to z dosud prezentovaných koncepcí a strategií obou států, zaměřených buď obecně na oblast BOZP nebo cíleně na oblast vzdělávání, resp. celoživotního vzdělávání v BOZP. Novým impulsem k oživení zájmu o téma celoživotního vzdělávání v BOZP, který předkládá návod, jak převést myšlenku do praxe, může nyní pro Českou republiku představovat nedávno vytvořený materiál „Model systému celoživotního vzdělávání v BOZP“, dokument uznaný Ministerstvem práce a sociálních věcí jako certifikovaná metodika.

Model systému celoživotního vzdělávání v BOZP

Model systému celoživotního vzdělávání v BOZP je výsledkem ukončeného stejnojmenného projektu, řešeného Výzkumným ústavem bezpečnosti práce, v.v.i., který byl financován Technologickou agenturou České republiky v rámci program BETA. Zpracovaná metodika je uceleně vyjádřenou představou toho, co by celoživotní vzdělávání v BOZP při zohlednění objektivních potřeb státu, zaměstnavatelů a další subjektů, které mají zájem nebo se angažují v otázce výchovy občanů ke zdraví, resp. k pracovnímu zdraví, a současně i subjektivních potřeb občana mělo zahrnovat, jakých věkových skupin, v jakých životních etapách a v jakých sociálních rolích by se mělo týkat, jakými formami a způsoby by bylo možné jej realizovat, a to v kombinaci s doporučeními, jaké by měly být podnikány kroky k přenesení této představy do praxe.

Obrázek 2: Schéma systému celoživotního vzdělávání v BOZP

Závěr

Zdraví populace má přímý vliv na ekonomickou situaci rodiny, komunity, firmy i celého státu. V přímé souvislosti vztahu i zdraví-kvalita života je utváření a zvyšování povědomí jednotlivců o bezpečném a bezrizikovém – a tedy bezpečném – chování obecně, při pracovní činnosti a při práci neodmyslitelné. Vzdělávání je proces osvojování znalostí, dovedností a postojů. Tento proces probíhá učením během výuky, získáváním zkušeností a podobně. Celoživotní učení či celoživotní vzdělávání v sobě zahrnuje každé studium nebo učení během života. Je považováno za kontinuální proces získávání a rozvoje vědomostí, schopností a dovedností, a to i nad rámec počátečního vzdělávání. Může být realizováno ve vzdělávacích institucích za účelem dosažení stupně vzdělání v určitém oboru nebo odbornosti (jako formální vzdělávání), na základě individuálních potřeb dětí, mládeže a dospělých (jako neformální vzdělávání reflektující další profesní vzdělávání, občanské vzdělávání a zájmové vzdělávání) nebo spontánně, neúmyslně a bezděčně (jako informální učení). Existuje překvapivě mnoho forem, prostředků a způsobů, které mohou být využity za účelem vzdělávání vč. celoživotního vzdělávání. Řadou z nich jsme ovlivňováni, aniž bychom si to vůbec uvědomovali (např. reklama v masmédiích). Na běžné/tradiční formy, prostředky a způsoby vzdělávání poukazuje i dříve jmenovaná metodika. Je nástrojem, který se zabývá obsahem vzdělávání v BOZP diferencovaně vůči dětem, mládeži a dospělým (ať už jde o zaměstnance, profesionály v oblasti BOZP nebo jinou skupinu dospělých). Pro českou společnost by mohl v bližším i vzdálenějším časovém horizontu představovat potenciál pro promyšlené, soustavné a adekvátní edukační působení na člověka v otázkách bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v rámci plnění společenských úkolů i v osobním životě. Výchova občanů ke zdraví a k odpovědnosti za něj je nadějí na kvalitnější život, v němž evidované počty úrazů a obětí na životech budou už jen připomínkou a varováním z minulosti.

 

---

LITERATURA A ZDROJE:

• Strategie celoživotního učení ČR. MŠMT, 2007. 89 s.ISBN 978-80-254-2218-2.
• Encyklopedie BOZP [online]. Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v.v.i., c 2002 – 2016. [cit. 2016-04-14]. Dostupné z WWW: <http://www.bozpinfo.cz/knihovna- bozp/encyklopedie/>
• Wikipedie BOZP [online]. Nadace Wikimedia (2015). [cit. 2016-05-23]. Dostupné z WWW: <https://cs.wikipedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD.strana>
• Státní úřad inspekce práce [online]. Státní úřad inspekce práce, c 2016. [cit. 2016-03-14], Dostupné z WWW: <http://www.suip.cz/>
• Státní zdravotní ústav [online]. c Státní zdravotní ústav. [cit. 2016-05-04]. Dostupné z WWW: <http://www.szu.cz/>
• Řezáčová Lukášková, Z. Jak se učí dospělí. Psychologie.cz [online], 30.12.2014. [cit. 2016-03-17]. Dostupné z WWW: <http://psychologie.cz/jak-se-uci-dospeli/>
• Holčík, J. Zdraví jako osobní a společenská hodnota [online]. [(Olomouc) : LF UP Olomouc,11. 1. 2012]. [cit. 2016-05-12], Dostupné z WWW: <http://prakt.upol.cz/zdravi.holcik.php>
• Rážová, J. Podpora zdraví. Aktuální situace v oblasti politiky podpory zdraví v ČR [online]. [(Praha) : SZÚ (2009). 47 s.]. [cit. 2016-05-24], Dostupné z WWW:<https://www.ipvz.cz/seznam-souboru/850-podpora-zdravi- aktualni-s ituace-v-oblasti-politiky-podpory-zdravi-v-cr.pdf>
• Model systému celoživotního vzdělávání v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Certifikovaná metodika. Praha : VÚBP, v.v.i., 2016. 68 s. + nestránkované přílohy a další části. Dostupný z WWW: <http://www.mpsv.cz/cs/16331>.

Autor článku: PhDr. Irena Kuhnová, Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v.v.i, převzato z otazkyaodpovedi.cz